Odjížděli jsme na chatu asi 140 km od Prahy (mimo civilizační zónu). Tam samozřejmě pršelo, jak se to o prázdninách pravidelně děje už asi 3 roky. Nebylo nic na práci, tak jsem se dala do rozměřování a rozkreslování. Vytvořila jsem papír plný profesionálně vypadajících nicneříkajících náčrtků, ale měla jsem vizi.
Hned v pondělí (nebo možná ještě v neděli večer) jsem si od maminky vyžádala staré prostěradlo na zkoušení. (Všichni známe prostěradla, co byla na školách v přírodě - hnus). Ale na zkoušení to stačilo. Po dvou úspěšných pokusech o retro šaty (co jiného) jsem se rozhodla jít do obchodu pro látku.
Jelikož jsou Řepy (Praha 6) už skoro vesnice a v Praze nikdo nešije, vyrazila jsem do jediného obchodu v okolí, aniž bych zvážila, že tam budu 3 hodiny. Látku jsem měla vybranou hned, o to by nešlo. Nejhorší je obsluha. V mém případě to znamená tak přibližně 70ti letou, malou a neuvěřitelně upovídanou ženskou, která je ve svém obchodě zavřená od doby, kdy jsem se narodila (zlí jazykové tvrdí, že od začátku letopočtu :P). Kdykoli ji zacinkání zvonku upozorní na nově příchozího zákazníka, už žhaví jazyk.
Přišla jsem chladně s jasným požadavkem (vzorované plátno). Dozvěděla jsem se, že je paní sice ze znárodněné rodiny, ale za komunistů to všichni ještě šili a fabriky vyráběly (přirozeně, když musely), že ta dnešní mládež je "úúúplně blbáá", že byla u zubaře, nikdy se nebála a teď jí ten "zub zatracenej" nebyli schopni vytrhnout (tuhle informaci jsem sdílela ještě s paní, která se pak otočila na podpatku a šla se někam asi odprásknout). Dále pak že ta její Škodovka (předpokládám, že 120), na tu ona nedá dopustit a že řízení je vlastně úplně jednoduchá a logická věc a její dcera "představtesito", to pořád nechápe. Mezi tím jsem si vybrala dvě látky. Fialovou kostičku (tzv. ubrus) a zeleno-bílý proužek.
Další část mého tvoření si přečtěte v DIY! část II.
Kiki :)
